What’s the truth?

Čím jsem starší, tím jsem větší samotář. Jsem sice extrovert a baví mě trávit čas mezi lidmi, ale jakmile je toho na mě moc, bere mi to energii. Je to určitě ovlivněné tím, že jsem jedináček a jsem od malička zvyklá vystačit si sama se sebou. Vždycky jsem si sama uměla hrát, sama jsem se zabavila a později jsem se naučila zařídit si i věci, které každá holka neumí.

Taky to souvisí s tím, že jsem poslední rok trávila dost času sama. Hodně jsem se změnila a já jsem za většinu nesmírně ráda, ale s tím přišlo i to, že lidé, co mě neznají, si na mě dělají určitý obrázek. Zná mě dost málo lidí, řekla bych, že jsou tak maximálně 3 a stejně o mně nikdo z nich neví šíleně moc věcí.

Už mi několik lidí přiznalo, že jsem se jim na první dojem zdála strašně namyšlená. Teprve, když se se mnou začali víc bavit, zjistili, že jsem “úplně normální”. Na jednu stranu mě to vážně mrzí, ale na druhou – nemůže nám být jedno, co si o nás ostatní myslí, když nás stejně dobře neznají?

Na základě těhle zkušeností se učím se nesoudit lidi podle toho, jak se tváří, co zrovna řeknou nebo naopak neřeknou a jsou trochu uzavřenější. Každý se potýká s něčím, o čem neví třeba vůbec nikdo, než on sám. Ani člověk, který vás zná nejlíp, vás nikdy nezná tak, jako vy sami. Takoví lidé se můžou jevit jakkoliv, ale jenom tím, že s nimi začneme trávit čas a postupně je poznávat, můžeme začít zjišťovat, co za tím vážně je. Buďto zjistíme, že nás první dojem vážně neklamal a měli jsme pravdu, ale můžeme taky zjistit, že je vážně něco trápí nebo v nich prostě je jenom něco z minulosti, co je natolik ovlivnilo, a jsou trošku jiní. Možná jsou prostě jenom jiní, než vy. Ale to přece není hned špatně.

Pak taky můžeme zjistit, že ten člověk není vůbec špatný, jenom si s ním nerozumíme, jak bychom chtěli. Každý má jinou povahu a už to tak chodí, že mnoho se jich navzájem nesnese, protože se k sobě jednodušše nehodí. Na světě je tolik lidí a má to právě tu výhodu, že si každý z nás může najít k sobě právě někoho, kdo nám dává “to něco”, rozumíme si s ním a můžeme být přátelé.

Abych se vrátila k tomu, čím jsem začala, můžu vypadat, že jsem namyšlená, uzavřená, hloupá nebo cokoliv jiného. Dřív by mi vadilo, že si to o mně lidi myslí, když to tak sama necítím. Jsem ale strašně šťastná za to, že dneska už nad tím jen mávnu rukou a řeknu si, ať si to prostě myslí. Lidi, kteří mě budou soudit bezdůvodně moji přátelé stejně nikdy nebudou. A ti, kteří mě budou chtít poznat, si ke mně cestu najdou. Radši budu mít jednoho kamaráda, který mi bude dávat všechno, co od přítele potřebuju, než tisíce známých, kteří budou za mými zády vyprávět, co jsem řekla a udělala.

Lidi se mění a dneska naštěstí už vím, že pokud chci vědět, jací doopravdy jsou (ne, jací byli před půl rokem), tak to nezjistím jinak než od nich samotných. A pokud si náhodou k někomu chceme najít cestu a stále to nejde, tak to tak prostě být nemá.

Nechci se obhajovat, jenom říct, že je dobré dívat se na věc vždycky z více úhlů. Sama s tím mám občas problém, ale snažím se a učím se to každý den. Jestli chcete znát pravdu, tak se ji nikdy nedozvíte stylem: “no, on o něm povídal..” nebo přes někoho jiného.

Tady je jedno z životních mouder, která patří do mého seznamu. 🙂

Naslouchejte, važte si svých blízkých a užívejte si to, v čem jste jiný. Všichni jsme nějakým způsobem divný a v něčem ujetý, ale když nás to tak dělá šťastný..

 

Be the first to comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *