Dreams do come true – COLDPLAY IN PARIS

Ne každý asi pochopí vycestování do zahraničí za oblíbenou kapelou. No, lidé z mého okolí už ví, že Coldplay je pro mě takovou „modlou“ už pěkných pár let, a já bych udělala všechno, abych je živě mohla kdykoliv vidět. Obzvlášť po loňském koncertu ve Wembley, kdy mně dokázali, že jejich koncert stojí za všechny peníze a čas, který mám. Vsadím se, že většina lidí to dělá tak, že při cestování hledá právě probíhající akce. Já dělám přesný opak. Sleduju tour Coldplay a vybírám, do kterého města bych se mohla podívat. 😀

V Paříži jsme si s kamarády snažili vzpomenout, kdy a jak vlastně naše láska ke Coldplay vznikla. Nakonec jsem došla k tomu, že ačkoliv jsem jejich hudbu znala z rádia už dřív, jednou jsem si doma pustila písničku Yellow. Nahlas. Hodně nahlas a pamatuju si, že to řvalo přes celý byt. Něco mě na ní tehdy dostalo natolik, že jsou už 6 let mou nejoblíbenější kapelou. Po těch 6 let mě doprovázeli všema špatnýma, ale i skvělýma chvílema v životě. Pořád říkám, že jejich hudbu můžete poslouchat snad úplně kdykoliv. Ať už se cítíte naprosto na dně nebo máte nejlepší den v životě. V každé písničce si najdete to, co zrovna chcete.

Každopádně loni se nám s Míšou podařilo úplnou náhodou sehnat lístky na obří koncert ve Wembley. Po osmihodinovém čekání jsme stály v první řadě. V první řadě stadionu, který při takhle velkém koncertu pojme asi 80 000 lidí. Do letoška to byl nejůžasnější zážitek v mém životě, a proto jsme hned po příjezdu z Londýna plánovaly, kam na ně jedeme příště.

Čekali jsme na to třičtvrtě roku a jsme konečně v Paříži. Podle plánu z minulého roku vyrážíme v 10 dopoledne z hotelu ke pařížskému Stade de France, kde ve 21:15 koncert začíná. První řada nebo nic!

Pokud jste ještě nikdy nepodnikli takovýhle bláznivý čekání na koncert a třeba to máte v plánu, tady je pár poznatků a rad 😀 :

  • Jestli máte v plánu stát hodně vepředu (a tím myslím první, druhou řadu) vážně byste měli ke stadionu přijít co nejdřív. Na jiný koncert jsem takhle ještě nečekala, ale vsadím se, že to bude dost podobné. 10-12 dopoledne by mělo být tak akorát. My jsme dorazili kolem 11 a věřte tomu nebo ne, už tam čekalo nějakých 20 lidí (u každé brány stadionu!!!). Takže ano, našli se i větší blázni, než jsme my.
  • Budete se nudit a z nudy budete mít hlad. Takže jídlo si tam buďto můžete dotáhnout z „domů“ nebo to vyřešit tak, že najdete nejbližší supermarket a prostě si to tam na celé odpoledne nanosíte.
  • Počasí často není úplně kamarád, i když loni jsme to ve Wembley skvěle chytly. Bylo asi 22 stupňů, takže se to čekalo jedna báseň. Letos ale bylo nějakých 34 ve stínu, takže jsme táli hned po příchodu. Díky neskutečné náhodě jsme ale přežili ve zdraví. Hned pod stadionem byl totiž Decathlon, ve kterém prodávali termoizolační folie (znáte to, když se do toho balí zranění). Nalepili jsme si ji na kovové zábradlí nad nás a myslím, že právě díky tomu jsme neskončili s úpalem nebo úžehem. U vchodu totiž nebyl kousek stínu, kam by se dalo schovat. Taky jsme si koupili celé balení vody a těch 6 lahví během odpoledne vypili.
  • Není úplně časté, že by u stadionu byly normální záchody, ačkoliv ve Wembley jsme to štěstí měly. U Stade de France bohužel chyběly, takže jsem se musela smířit se svým velkým nepřítelem, a tím jsou TOITOIky.
  • Pokud přežijete, tak se nakonec dočkáte otevření bran, to bylo loni i letos v 5 odpoledne. POZOR, otevírání bran neznamená začátek koncertu. V našem případě to znamenalo čekat další dvě hodiny na prvního předskokana a 4 hodiny do začátku Coldplay. Každopádně, vzhledem k tomu čekání určitě chcete místa, která za to budou stát, a na to mám jen jednu radu. BĚŽTE! A na nikoho nečekejte a nespoléhejte. Nejlepší je se dohodnout s kamarády, kde přesně budete stát a tam se sejít, protože s největší pravděpodobností se po cestě tam stejně nějak rozdělíte.

Pokud jste někdy byli na koncertě Coldplay nebo jste třeba viděli záznam, asi víte o svítících náramkách (Xylobands), které doprovází celý koncert a vytváří tu nejkouzelnější atmosféru. Náramek dostane každý hned u vchodu a pokud chcete, můžete si ho po koncertu nechat. Poprvé je Coldplay spustili při tour v roce 2012 (Mylo Xyloto). Na každou písničku svítí a blikají jinak, ale tu úplně nejkrásnější atmosféru tvoří při písničce Charlie Brown, která je mou největší srdcovou záležitostí a jakmile začně na koncertu hrát, já se ocitám někde vysoko nad zemí. 😀 (Tady kdyžtak záznam z roku 2012 právě na Stade de France.)

Letošní koncert měl vlastně jednu miniaturní chybičku. Nakonec jsme nestáli v první řadě jako loni, byli jsme ve druhé. Ne, že bych si na to stěžovala, ale součástí pařížského koncertu byly VIP lístky, jejichž majitelé byli na stadion puštěni o půl hodiny dřív než ostatní. Samozřejmě si zabrali ta nejlepší místa a po nějaké konverzaci s nimi jsme taky zjistili, kdo si ty lístky kupuje. Když jsme doběhli na naše místa a hloučku čtyřicátníků sedících na zemi s VIP řekli, jestli si nechtějí stoupnout, že akorát zabírají místo, pan doktor z Belgie (jak jsme později zjistili) nám odpověděl: „I paid for this.“ Zato když dvě Malajky, které stály hned za nimi a měřily asi 150 cm, zjistily, že jsme před stadionem čekali 7 hodin, řekly nám, že si ty místa zasloužíme víc než kdokoliv jiný.

Samozřejmě, že nám druhá řada nemohla zkazit tak obří zážitek. V 7 vystoupila první předskokanka Lyves a hned hodinu po ní zpěvačka Tove Lo. Obě byly naprosto skvělé! Zatímco organizátoři přestavovali podium, 75 000 lidí na stadionu vytvářelo jednu mexickou vlnu za druhou a konečně se začala tvořit ta pravá atmosféra. Ve 21:15 se ale začal vykreslovat na obrovské obrazovce barevný znak AHFOD tour a v pozadí začala hrát úvodní řeč Charlieho Chaplina.

Netvrdím, že jsem nějaký znalec koncertů, ale pár jsem jich už viděla. A taky to částečně může být proto, že jsem do nich takový blázen, ale myslím si, že koncert Coldplay musí být zážitkem pro každého. Ať už kvůli úžasné hudbě, tak kvůli neuvěřitelné a nepopsatelné show a atmosféře, která během celého koncertu na stadionu panuje. Během těch dvou hodin si připadám jakobych snad byla v jiném světě. Nohama sice na zemi, ale hlavou někdě v oblacích. Za dobu vystoupení navíc odehrají kolem 25 písniček a polovinu z nich i ze všech možných starších alb.

Omlouvám se za trochu delší článek a moc děkuju, jestli jste ho dočetli do konce. Já se totiž musím krotit, abych nepsala dál. Ještě týden po koncertu jsem plná dojmů a šíleně krásných vzpomínek. Jsem neskutečně šťastná, že jsem to mohla prožít a trošku smutná, že další tour bude dost možná až za pár let, sám frontman Chris Martin to během koncertu řekl. Ale už teď by mě zajímalo, kam na ně vyrazíme příště a už teď se nemůžu dočkat!

Tady je video z loňského koncertu, které jsme asi po půl roce nakonec sestříhaly. 😀 A dole přikládám pár fotek, které ale ani zdaleka nemůžou vystihnout atmosféru-tu už si musíte zažít.

Mějte se krásně a nechte hlavu občas lítat v oblacích.

N.

I don’t mind not being cool. – Chris Martin

 

 

 

This Article Has 2 Comments
  1. Adela napsal:

    Jéé máme úplně stejný sen a je super, že sis ho splnila. 🙂 Mně stačí koukat jen na ty záznamy na YT z jejich koncertu a vím, že tu jejich show musím alespoň jednou vidět naživo! Jejich písničky pro mě – asi tak jako pro tebe, když to tak čtu – znamenají hrozně moc. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *