Buďme trochu sobci

Taky jste už někdy spoléhali na to, že vás někdo udělá šťastný?

Někdo nebo něco, to je vlastně jedno. Prostě pocit, kdy pořád na něco čekáte, ale vlastně vůbec nevíte, na co. Jediný, co v týhle chvíli víte, je to, že šťastný rozhodně nejste. Z logického hlediska nám nechybí vůbec nic, ale mysl říká opak.

Měla jsem období, kdy jsem nebyla vůbec šťastná. A i když všechny věci v životě nasvědčovaly tomu, že bych měla být, prostě jsem nebyla. Na něco jsem čekala. Vůbec jsem nevěděla na co, ale čekala jsem, že se něco stane. Přijde nějaká situace a všechno se změní, všechny problémy zmizí a pak teprve bude všechno tak, jak chci a jak být má. Znáte ten pocit?

Měla jsem okolo sebe mnoho lidí, se kterými jsem trávila hodně času. A vzhledem k tomu, že jsem od malička dost samotářka, vůbec to vlastně nezapadalo do mojí povahy. Myslela jsem si, že společnost lidí znamená TO naplnění. A když už ne větší společnost, tak aspoň člověk právě jeden.

I když jsem se svoji vnitřní prázdnotu snažila maskovat společenským životem, ve společnosti sebe sama jsem se neměla ráda, cítila jsem se špatně a chtěla jsem, aby mě z toho někdo vysvobodil. Čekala jsem, až někdo přijde a udělá to za mě.

Došlo mi to tak o půl roku dýl, ale podstatný je, že došlo. Víme dobře, že právě, když jsme nejvíc na dně, začneme si všechno, co nás obklopuje uvědomovat a vážit si věcí, který by nás předtím skoro nenapadly. Najednou jsme uvědomělí, cítíme, že se dokážeme vžít do situace jiných a jsme mnohem zranitelnější. A vím, že tyhle situace jsou naprosto příšerný a máte pocit, že se proti vám celej svět spiknul, že je život nespravedlivej a tohle se může stát jenom vám. Tenkrát jsem si uvědomila, že tyhle chvíle do života prostě patřej. Kdyby nebylo jich, byli by z nás šíleně namyšlený blbci, který si neváží života, lidí, který v něm mají, a především sami sebe. Jednou za čas je potřebujeme, aby nám otevřeli oči a naučili nás, nebo nám jen připomněly, to, co je vážně důležitý.

M-Í-T                   R-Á-D-I                 S-A-M-I                S-E-B-E! 

Hodně lidí si pod pojmem sebeláska ale okamžitě představí namyšlenost a jsou to právě ti, kdo se rádi nemají. Nebo mají, ale způsobem úplně jiným. Došla jsem k tomu, že chvilkový zhroucení v životě je asi jeden z nejlepších způsobů, jak k sebelásce dojít. Asi to tak nebude mít každý, ale někdo si v těch svých slzách a zhrouceních najde vnitřní klid, kterej mu do teď chyběl. Ten pocit, že je všechno vlastně jen o vás a to v tom nejlepším smyslu. Pocit, kdy si uvědomíte, že nikdo jinej nezodpovídá za vaše štěstí, než vy sami. Stav, ve kterým máte dobře srovnáno, kým jste (chcete být), čeho chcete dosáhnout a kdo vám v té cestě pomáhá a kdo vám v ní naopak stojí. Především vám ale dojde, že to zlý je vždycky pro něco dobrý a že byste si z toho měli pokaždý vzít tolik, co jen jde.

Konečně si uvědomíte to, co jste celou tu dobu vědět měli, a to, že JEDINÝ ČLOVĚK, KTERÝ VÁS DOKÁŽE UDĚLAT ŠŤASTNÝ, JSTE VY SAMI. Ať kolem sebe máte sebevíc lidí, se kterými trávíte čas, pořád jste tam někde vy sami. A myslím, že právě na to bychom neměli zapomínat. Někdy je prostě lepší omezit to množství lidí kolem sebe, protože občas to jsou právě ti, kdo vás táhne k zemi a ve šťastným životě vám brání. Někteří lidé mají bohužel tu moc, že nám nedovolí být sami sebou. 

Dokud nebudeme mít rádi to, kým jsme, nedokážeme mít doopravdy rádi ani nikoho jiného, s kým bychom náš život mohli sdílet.

Dělejme, co nás dělá šťastný, přemýšlejme nad tím, co nás dělá šťastný a dělejme vše tak, abychom byli spokojeni sami se sebou. Každý občas sejdeme z cesty, ale to je právě chvíle pro to, abychom se na chvíli zastavili a zamysleli se sami nad sebou.

Nebo taky chvíle, kdy nás to kopne do zadku tak moc, že spadneme na zem a můžeme se zase začít pomalu sbírat…

Oboje patří k životu a berte to tak,

N. 

Be the first to comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *